Produktovky, pro velký kluky

Produktovky, pro velký kluky

Více než výzvou byla zakázka, kterou jsem měl fotit pro firmu TOS v Kuřimi u Brna. Jako produktové fotky jsem fotil. Nikdy nijak valně, každopádně to je odvětví fotografie, které mě určitě baví, takže se mu nevyhýbám. Je to příjemně tvořivá práce, kterou vždycky rád vymýšlím. Ovšem veškeré moje předchozí zkušenosti byly např. se šperky, malými součástky atp. Tentokrát jsem se musel připravit na pravý opak. A tou byly obráběcí hlavy, vážící přes 500kg, které se na fotografický „ponk“ přesouvali pomocí jeřábu. Na stole se museli minimálně třikrát po-otočit, nasvítit, vyleštit a vyfotit. Malá výzva ne? No, focení mi zabralo čistých 10 hodin práce, kdy mi pracovníci TOSu asistovali a přidali neuvěřitelný kus práce k tomuto úkolu.

Ve Fotori, jsem si půjčil studiové vybavení, páč myšlenka byla jasná. Pokusit se tyhlety krasavice utopit v plně černém pozadí.

Práce mě ohromně bavila, a stálo to za to. Největší oříšek, vždy bylo svícení, protože každá obráběcí hlava je úplně jinak veliká, má jiné části, které musí být na fotografii vidět atp. Ani na samotný stojan, nešlo hlavy usadit vždy úplně přesně. Takže to byl den plný tvrdého experimentu, který dopadl perfektně.

Backstage

Haas Band, aneb jak se nefotí..

Haas Band, aneb jak se nefotí..

Tak přesně takovéto focení rád nemám. Mamka si se skupinou přátel založila skupinu a jejich myšlenka někdy hrát před lidmi se stala skutečností o mnoho dříve než by kdokoliv čekal. S tím se pojí i založení facebookové stránky, webovek a dalších sociálních sítí. Jak je již zvykem, byl já jsem to já, kdo měl prvotní data obstarat. To by mi až tak nevadilo, jenže kapela v takovéto rychlosti neměla žádnou představu o vizuálu a jelikož je neznám, tak bylo težké vymyslet něco charakteristického, co by bylo dobré na fotografiích zachytit.

No v základu jsem spokojenější než jsem si myslel že bude, páč se mi fotky v terénu zdáli katastrofální.. A byla to opravdu znouzectnost. Každopádně zde je výběr, který vznikl asi za hodinu pochodů u brněnské hvězdárny a následně zkušebně.

Zimní obora Holedná

Zimní obora Holedná

Je to snad pokaždé, když napadne první sníh.. Hnou se ve mě všichni divý a já vyrážím, alespoň za barák nafotit některé z úžasných situací naší přírody. Tento článek je z obory Holedné, v brněnských Kohoutovicích. Možná by někoho mohlo trknout. „Aha, on jezdí pořád tam“, no inu. Je to tak, obora je super trénink pro situace v divoké přírodě. Fotograf se tam dokáže naučit velké množství věcí, od kompozice fotografie, až po hlídání si směru větru a jiné. Proto se snažím Holednou využívat naplno a neustále zlepšovat mé lovecké dovednosti. Druhá a ta více podstatná věc je ta, že spolupracuji s Lesy Města Brna, kterým obora patří. Takže se tam dost často snažím i zaplnit data, kvůli mé pracovní činnosti.

Úkoly byly:

  • Vyfotit zvířata na sněhu
  • Kouknout na oboru z rozhledny

Hned ráno jsem proto stál na spodním parkovišti, kde jsem se i nasnídal, připravil techniku a vyrazil. První destítky minut jsem strávil u prasátek, kde je trochu umění najít mezeru mezi pletivem a horizontálně montovanými dřevěnými kůly plotu. Nafotil jsem pár snímků a vyrazil dál.

Sluníčko teprve svými prvními paprsky překročilo místní horizonty a já už přicházel k prvnímu krmelišti. Vím od místního oborníka, skvělého člověka Tomáše, že zvířata zakrmují. Ostatně se to tak děje naprosto všude a je to běžná praxe. Každopádně, kdo by to nevěděl. V zimě máte krom stopování, lepšího vidění zvěře, také větší šanci zvěř potkat okolo krmných míst. A právě to se stalo i mě.

V zimě se zvěř uměle přikrmuje na krmných místech. Za poměrně krátkou dobu se na ně naučí chodit a zdržují se zde. Jejich návštěvu, však měj vždy vykomunikovanou s místními myslivci a nikdy tam neruš. Doporučuji spíše pohyb okolo, než-li přímo u nich.

Tip #1

Ještě než jsem přišel jsem na pár metrů potkal několik kusů jelena siky dybowkého, který beru jako chloubu obory Holedné. Pač jsou to jediní jeleni v této oboře a navíc jich zde není ani tolik. Věřte, že někteří dlouholetí návštěvníci, stále na siky štěstí neměli. Ihned jsem začal fotografovat. Stál jsem na turistické cestě, kterou denně projdou desítky lidí. Toto je taky jedna ze super taktik.

V oborách je dle mých zkušeností jistější fotografovat z velkých turistických cest. Zvířata jsou na ně zvyklá, a jsou zvyklá na výskyt lidí na nich. Proto i já často procházím běžné cesty a když zvěř dobře potkám. Mám obrovskou šanci na úspěch. Zvěř se totiž od nás drží ve své komfortní vzdálenosti a proto nemá důvod k útěku.

Tip #2

V jeden moment bylo úsměvné, zvonění telefonu, kdy si jedna milá paní objednala kalendáře pro rok 2022. Tímto jí ještě jednou moc děkuji a používám tento moment, jako utvrzení mého tipu #2 s fotografováním z cest. Protože zvěř se ani nehla, já si vyřídil telefon a bez problému pokračoval.

O pár metrů dál, jsem se posadil na samotném rohu velké křižovatky, kde jsem pozoroval místní krmelec u kterého stálo to oné, monumentální až magické stádo jelenů sika. Posadil jsem se na dost viditelné místo pár metrů od prvních kusů u kterých jsem telefonoval. V tuto chvíli začala naše hra respektu a sounáležitosti. Člověk a zvíře. Dělal jsem pár snímků jak do dálky ke krmelci, tak za blízký horizont, od kterého jsem očekával, že vylezou první kusy. Netrvalo dlouho a měl jsem prvního mlaďocha asi 3 metry od sebe, který zvažoval zda-li projít kolem mě či ne.

Chvíli jsem tam seděl a fotografoval. Zkoušel jsem plachost, místních největších tvorů. Po pár minutách se přiblížil mladší samec od krmelce a šel se podívat ke svým kámošům, který byli vedle mě. V tu chvíli jsem si řekl, že jim dám více prostoru a velmi pomalu jsem se odebral o pár metrů dál. Zde přišlo na první potkávání. Zanedlouho se přišli podívat i ostatní samci. Jeden si pěkně svojí choť prohnal a nakonec se odebrali všichni ke krmelišti.

Obecně mě hodně překvapilo, že mě zvířata pěkně snášela, byla to harmonie. Na prvním místě jsem pro jejich odvahu k přejití byl blízko, tak jsem si popošel pár metrů a už se obě strany spokojili a všechno proběhlo v naprostém poklidu.


Nečekaný pak byl moment, kdy se všichni krmili na krmelci a ze stráně naproti se vyřítilo několik desítek kusů mufloní zvěře. Muflonů je sice v oboře dost, každopádně jsou velmi plaší, takže snímky muflonů jsou taky o něco náročnější. Vlastně vždycky, když jsem se s nimi dostal do bezprostřední blízkosti, tak to bylo právě v takovýto moment, kdy se na mojí pozici vyřítili ze stráně a až poté zjišťovali, že přiběhli k foťáku.

⠀⠀⠀

Chviličku jsem tam tedy ještě fotografoval a pak se menší oklikou vracel zpět k autu. Na této menší oklice, jsem potkal datla, kterého jsou vyfotil spíše, do šuplíku. Ale podívaná to byla přenádherná.

Datel černý (Dryocopus martius)

Při návratu jsem si znovu vyfotografoval prasata, protože to nešlo přehlídnout. Moc se mi líbilo světlo, které se právě v ten moment prodíralo skrz koruny stromů. Byl jsem z toho nadšený, protože fotky hned začaly vypadat lépe. No a třešínkou na dortu byla radost malých selat, který ve sněhu lumpačili a hráli si.

Bylo to perfektní ráno, perfektní den. Ten jsem zakončil návštěvy a fotografováním nové rozhledny Holedné. A zde jsou nějaké fotografie právě z této návštěvy.

Adventní oběd po našem..

Adventní oběd po našem..

Na adventí neděli pro tento rok, jsme si řekli, že zavedeme nepsanou tradici. Zde jsou fotky z jejího zahájení. Já jsem fotil na Olympus m1 mark3 s objektivem 45mm, f1.8. Dále zde jsou fotky kamaráda Matese, který fotil na širokáč na Nikonu.. Víc nevím.. 🙂

Musím jen říct, že je to perfektní, když si člověk může takto s přáteli užívat přírody.

Nahrávání desky, TimToo

Nahrávání desky, TimToo

Zde mám malý úryvek mé práce z natáčení desky. Byl to parádní den, kdy jsem si hodně vyzkoušel různé techniky. Převážně jsem pracoval s Olympusem m1, mark3 a širokým objektivem m.zuiko 7-14mm f2.8 Pro. Na bubeníka jsem kvůli široké rozloze bubnů nakonec svítil širokým soft-boxem a studiovým světlem na pilotku. Všechno klaplo jak mělo, a těším se na výsledek jejich práce a naší spolupráce.

Stránky kapely zde : https://www.timtoo.cz/

Dobrodružství na Soutoku

Dobrodružství na Soutoku

Byl to zase super den, ale kamarád Pavel, říkáme mu Loup a současně můj spolužák ze základní školy mi jej ještě vylepšil. Stalo se to takhle : z ničeho nic mi volá a říká mi super historky, které se mu staly dva týdny zpátky, kdy navštívil loveckou chatu v oboře Soutok, kolik viděl zvěře, jak se mu líbila krajina a s jak příjemnou skupinou tam byl. Následně doplňoval, že tam jedou znovu, protože svůj cíl skolit svého prvního daňka nezvládnul a chce to zvládnout. Nabídl mi nabídku, která se neodmítá. Pozval mě, ať jedu sním. Já hned nabídku přijal, tohle se prostě neodmítá a každý den nedočkavě doufal, že tam už budu.

Bylo 25.11 a já okolo 10:00 vyrážím směrem na jih, na hranice s Rakouskem a Slovenskem. Cesta byla příjemná, vše šlo podle plánu a já byl v daném čase na své pozici. Z techniky jsem vzal naprosto vše. Po příjezdu na místo, jsem byl mile překvapen, jak vlastně chata vypadá a hlavně co za fajn lidi v ní je. Ano, byli to lovci, Loupovi známí a já musím říct, že i fajn lidi. Opravdu nejsem zastánce myslivců, ale v toto prostředí se mě od malička dotýká a tihle lidi, byli opravdu v pohodě. Netrvalo dlouho a přijela myslivecká stráž Lesů Čr, která s lovci vyřídila veškeré papíry. Následovala první domluva míst, kam kdo půjde a kdo s kým. Okolo 13:00 jsme všichni vyráželi a šli si po svých úlovcích. Já zvolil místo daleko od kazatelen lovců, kde se rozléhají malé remízky na obrovské louce. Byl jsem venku tak dlouho jak jen to šlo z fotografického hlediska. Tento den jsem hodně chodil a prozkoumával danou lokaci. Dobře že jsem svůj postup zvolil, protože by mi další dny nevyšlo to co vyšlo. Než slehla úplná tma, tak jsem viděl pár kusů dančího a laň. Vlastně se to úplně netvářilo jako úspěšný. Ale já věděl, že jsem lepší v ranních podmínkách a že se mi snad zadaří.

Loupovi fotky z prvního dne

Druhý den ráno jsme vstávali tuším v 5:30 a v 6:30 se vyráželo z chaty. Venku už vydatně pršelo, takže můj plán byl schovat se, alespoň trochu pod jednu z místních kazatelen a udělat si zní kryt. Už za šera, kdy jsem šlapal na Zlatý kopeček, jsem musel jít přes pár kusů daňků. Zvažoval jsem jestli se jim mám vyhýbat, každopádně to nepřipadalo v úvahu s časem a světlem.. Takže jsem zkrátka šel asi deset metrů kolem nich. V tuhletu chvíli člověk musí zvážit priority. Byla prakticky ještě tma, na focení rozhodně a to i s Olympusem. Můj cíl byl asi 400 metrů vzdálený. No zkrátka, pokud jsem měl být pod posedem v čas, tak jsem se nesměl zastavit. Ono totiž kdybych se u těchto kusů zastavil, pravděpodobně bych musel počkat, až se dopasou, což by bylo někdy za světla a já bych se poté nezvládl nepozorovaně dostat na místo určení. Proto jsem pár kusů ráno „vyrušil při snídani“ a pokračoval. Hned jak jsem měl přímí pohled na místo u posedu, jsem identifikoval pohyb. Dalekohledem jsem projel okolí a napočítal takových 15 kusů vysoké a pár daňků. Přes kraj lesa jsem se došoulal až pod posed, kde jsem se uvelebil, zamaskoval a začal pozorování. Fotek padlo málo, zvířata nebyla úplně nejblíž, panovala hustá mlha s deštěm a šero. Každopádně jsem natáčel. Viz video.

Video z pátečního rána.

Celé mé snažení poté skončilo v moment, kdy nedaleko projel první traktor, který zvěř zahnal do lesa. Já pak v domnění, že zvěř je pryč šel místo obhlídnout a ejhle. Opak byl pravdou. Byli jen tak zašití, že je v dalekohledu nebylo vidět. Takže jsem celé stádo zvednul, což mě samozřejmě moc nepotěšilo a mám to jako černý puntík z této výpravy. Tím můj neuvěřitelný ranní a mokrý zážitek skončil.

Pak jsme šli i navečer, kdy ale už bylo pár centimerů sněhu a já se rozhodl jít do terénu. No bylo téměř jasné, už v moment kdy jsem seděl pod velkým bukem asi 10min že to nebude na dlouho. Za pouhých 10minut jsem byl zasněžený, že jsem vypadal jako sněhulák. Takže navečer jsem nic neviděl. Nebyla to náhoda, sami myslivci říkali že zvěři vždycky trvá minimálně ty dva dny, než se začnou na sněhu ukazovat. To byl pro mě jasný signál, že zde moje výprava může být ukončená. Pokud ještě dva dny budou zvířata zalezlá, nemělo cenu se tam zbytečně trápit. Navíc jsem měl druhý den v Brně práci a proto jsem v té největší chumelenici v pátek večer oboru Soutok upustil a po strasti plné cestě, úspěšně dorazil zpět domů.

Výpravu hodnotím, jako super akci se super lidma. Lehký detox od sociálních sítí i internetu obecně. Příště si budu víc přát trochu toho fotografického štěstíčka a věřím, že i v takto obrovské oboře by se dalo fotit naprosto „napohodu.“ Jen dodám, že obora Soutok je jedna z největších obor v Čr. V neposlední řadě se vyhraňuji veškerým debatám ohledně myslivosti a střílení zvěře. Mám na to jasný názor, který zastávám. Chápu proč se zvěř střílí, jsem rád za to že se myslivost vykonává, ale jen v případě, kdy to dělají lidi co tomu rozumí a mají srdce na správném místě. AMEN

Odkaz na oboru : https://lzzidlochovice.lesycr.cz/myslivost-sparkata-zver/obora-soutok/

Odkaz na Olympus techniku : https://shop.olympus.eu/ v případě, že bys chtěl slevu se mi neváhej ozvat. 🙂

Jelení říje | 2020 Jeseník a Žleby

Jelení říje | 2020 Jeseník a Žleby

Jelení říje 2020 a vlastně i moje první, nezačala ani neskončila nějak bravůrně. Co si budeme povídat, nalíjme si čistého vína. Je to tak. Fotografování jsem zahájil s dlouholetým přítelem Pavlem Bočkem u nich ve vojenských lesých v Nízkém Jeseníku. Jeleny slyšet bylo při úplné tmě a většinou tak tři až čtyři kousky. Dělali jsme si srandu, když správce první den střelil osmiteráka, že to byl poslední kus v revíru. Kdybysme se měli bavit, co to asi zapříčinilo, tak nevím, ale hrála v tom spousta věcí. Určitě to bylo vykácení velké části lesa. Tam kde jsem fotil mají revír o výměře 2000hektarů, z toho původně polovina byla prý pasek a luk. Po kůrovcové kalamitě šlo okolo poloviny původního porostu do těžby. To znamená že les na původní rozloze 2000hektarů momentálně zastává pouhých cca 500 hektarů, zbytek nově vykácené paseky a holiny, které zvěři umožňují se najíst zde a nejsou nucení vyjít na louky do otevřeného prostranství. Počasí bylo řekl bych ideální, teploty se pohybovali okolo 7-2 stupňů. Bylo deštivo a sychravo. Člověk by řekl že to bude ideální. Bohůžel nic. Něžným pohlazením bylo posledního rána setkání s srnčí zvěří. Matka měla tři mladé srnčata a srnec byl fajfkář. Tohle potkání počítám jako raritní, protože každý kus byl skvělá trofej. Myslivci samce už přes rok hledají na odstřel a mně se ho podaří fotografovat hned při první návštěvě.

Více o tom jak se stane ze srnce, srnec fajfkář sem sepsal u sebe na instagramu.

https://www.instagram.com/p/CFsHvqLHJPL/
Srnec fajfkář 2020

Obora Žleby

Úplně na začátek bych chtěl poděkovat Lesům České Republiky, konkrétně oborníkovi p. Nevole a p. Pelikánovi, že byli ochotní mě s Klárkou do obory pustit i přes termín, kdy je obora z důvodu říje a nedcházející zimy uzavřená. Pan Nevole byl k tomu ještě tak ochotný, že jsme s ním jezdili autem sem a tam, dával nám tipy, nechal nás sedět v pozorovací pojízdné kazatalně atd. Opravdu srdečné díky, bez Vás by se mi tento krásný zážitek nesplnil.

Obora Žleby je raritní především díky bíle zbarveným jelenům. V mytologii myslivosti jsou považováni, jako patroni.

Observace od Klárky